O pastelce Violce
V malém domečku na kraji vesničky bydlela holčička Anežka se svoji maminkou a tatínkem. Anežka měla v domečku svůj pokojíček, ve kterém bydlely všechny její panenky, plyšoví medvídci, pohádkové knížky a spoustu dalších hraček. Anežka si také tuze ráda kreslila, žádné pastelky jí nevydržely dlouho, celý pokojíček byl vyzdobený jejími obrázky plnými zvířátek, princezen a dalších pohádkových postaviček. Jednou k Anežce přijela na návštěvu babička z Prahy a svojí vnučce přivezla velkou fialovou pastelku. Anežka z ní byla úplně unesená. Byla tááák veliká, že si Anežka řekla, že by bylo škoda s ní kreslit na papír a rozhodla se, že s ní musí pokreslit něco jiného. Dlouho, dlouho přemýšlela, na co by ji použila, přemýšlela tak dlouho, až se jí z copaté hlavičky málem kouřilo. Asi po hodině zvolala:
"Mám to! Vezmu fialovou pastelku a nakreslím s ní něco na zeď v kuchyni. Maminka má přece tááák ráda fialovou barvičku. Určitě ji potěší, že uvidí můj obrázek pokaždé, když nám bude připravovat něco dobrého k jídlu."
Anežka hned odběhla do kuchyně a fialovou pastelkou namalovala celou pohádku O mořské víle na zeď hned vedle lednice. Když přišla maminka odpoledne z práce a uviděla to, úplně se zhrozila.
"Anežko, co jsi to provedla? Nemůžeš přece pomalovat zeď v naší kuchyni. Tatínku, musíš zeď přemalovat."
A tak vzal tatínek bílou barvu a zeď vedle lednice přemaloval. Anežku to trochu zamrzelo, ale řekla si, že kuchyně opravdu nebyla to pravé místo pro pohádku O mořské víle. Ta přece bydlela v moři! A v moři je spousta vody.
"No jasně, měla jsem pohádku nakreslit do koupelny!", zvolala vesele Anežka a hned popadla fialovou pastelku a běžela do koupelny. Tam namalovala znovu mořskou vílu, tentokrát na zeď vedle pračky. Dala si záležet ještě více, než u první malůvky a těšila se, že tentokrát udělá mamince radost. Když ale maminka s tatínkem zase přišli z práce, nemohli uvěřit vlastním očím a na Anežku se už trochu zlobili. Tatínek musel zase do sklepa, tentokrát pro modrou barvu a Anežčinu malůvku přemaloval. Anežka seděla ve svém pokojíčku na zelené židličce a pořád jí to nešlo do hlavy.
"Kam jinam bych měla nakreslit pohádku o víle z moře než do koupelny?", dumala zamyšleně. Přemýšlela a přemýšlela, na kterou stěnu by tu pohádku měla zkusit namalovat znovu, když uslyšela tiché vzlykání. Překvapeně se rozhlížela po pokojíčku, ale nikoho tam neviděla.
"Kdopak to tady pláče?", zeptala se nakonec. Najednou se ze stolečku ozvalo tichým hláskem:" To já, já pastelka Violka, tady roním jednu slzičku za druhou."
Anežka se zatvářila překvapeně.
"Ještě jsem nikdy neslyšela žádnou pastelku mluvit. Pročpak jsi tak smutná, Violko, pročpak pláčeš?"
Violka na Anežku pohlédla smutnýma očkama a tichým hláskem fňukla:
"Víš, Anežko, ty máš pokojíček plný krásných obrázků, které jsi namalovala pastelkami. Mě se ty obrázky tuze líbí. Můžeš se na ně dívat každý den a všichni, kdo přijdou do tvého pokojíčku je také uvidí. Jak já těm pastelkám závidím, že mohly kreslit na papír, který tu zůstane pověšený na zdi. Podívej se na mě. Už mě zbývá jenom kousíček a zatím jsem kreslila jen na zdi a moje malůvky byly přemalovány barvou. Nikdo je neuvidí, nikdo se jimi nepotěší a neřekne si, to je ale krásná barvička. A je mi z toho moc smutno."
Když to Anežka všechno slyšela, chytla se za hlavu a hned se Violce začala omlouvat.
"Nezlob se, Violko, jsem já to ale hloupá. Přišlo mi škoda kreslit s tebou na obyčejný papír, protože si byla tak velká a nenapadlo mě, že na papíře jsou vlastně pastelky nejkrásnější. Ale neboj se, nic není ztraceno. Hned to napravíme."
Jen to Anežka dořekla, popadla Violku a začala s ní kreslit pohádku o mořské víle, tentokrát na velký kus papíru. Brzy měla hotovo a běžela obrázek ukázat mamince a tatínkovi. Těm se obrázek moc líbil a měli radost, že Anežka už pochopila, že se na zdi kreslit nemá. Pastelka Violka se také usmívala, protože věděla, že teď už bude její malůvka pověšená na zdi Anežčina pokojíčku hodně dlouho. A Anežka s Violkou namalovala ještě spoustu obrázků, jen na zdi už nikdy nekreslila.